rodou a osudem a tak obdarovávajíce srdce,
obnovují zároveň mravní řád; i tehdy, když
oddávají se smyslně, povznášejí. Vrstevníci Goethovi
nedovedli a nechtěli tomu rozuměti a kárali
jedny z postav těch z nemravnosti, přezdívajíce
druhým, že jsou neženské a odtažité. Kdežto však
romantikové, dokud se nadobro neodcizili
olympsky jasné oblasti Goethově, zasypali tyto
hrdinky kvítím, učili se příslušníci generace třetí od
těchto žen karakterní kráse a mravní spanilosti.

Takto jala se Goetha chápati severoněmecká
inteligence dvacátých a třicátých let. Tehdy
kralovala v berlínských salónech »klidná a pohnutá«
Rahel Varnhagenová, jejíž statečný a světlý soud
o otázkách vkusu, mravu a taktu volil za
rozhodující měřítko vždy Goetha; tehdy v stárnoucím
romantickém světě sršel věčně mladý ohňostroj
ducha a vervy, který slul Bettina Brentanová a
který jiskřivou svou záři bral pyšně z
nevyčerpatelného světelného zdroje Goethova; tehdy
zcela důsledně proměnila v čin Goethovu nauku
o posvěcující oběti ženské, mladistvá Charlotta
Stieglítzová dobrovolným skonem, který k sobě
obrátil zraky a srdce všech vyznavačů nové
kultury mravní. V době, kdy někteří radikální
mluvčí mladého pokolení jako· Menzel neb Barne se
nepřátelsky odvracejí od Goetha, odsuzujíce jej
jakožto lhostejného estéta, jenž nerozumí
potřebám a tužbám přítomnosti a jenž přímo brzdí
vývoj, uhadují takřka instinktivně osvícené ženy, že
Goethova díla, ba všecka jeho osobnost značí
novou inspiraci životní. Nebylo tenkráte pouze
rozkoší, ale i odvahou, přiznati se takto oddaně

69