chovatelské místo při dvoře, za něž by byla
musila zaplatiti mnohými ústupky; i spokojila se
skromnějším postavením vychovatelským.
Přátelé, Vilém Humbold, Schleiermacher, zůstali jí
věrni a starali se o nij Humboldt dovedl pro ni na
čas vzbuditi zájem i u pruského dvora.

Doby poválečné se zlepšily, vysvitlo slunce.

R. 1817 odešla Henrietta do Italie, země své
dávné touhy, když před tím po matčině smrti
přestoupila k protestantstvf. V Římě žila uprostřed
umělců jako za mladých let, obdivována pro
nehynoucí krásu a skvělého ducha. Když se po
dvou létech vrátila do Berlína, ráda vítala v
obnoveném svém salóně výkvět vzdělanstva, ale
konala také skutky milosrdenství: častovala
chudé studenty, vyučovala nuzné děti, opatřovala
služkám místa. Někteří známí, hlavně z kruhu
Varnhagenova, vytýkali jí marnivost v šatě i
snahu zdáti se stále mladistvou, ale noví hosté
divili se stále svěžesti jejího zjevu i ducha. Přežila
sourozence, přežila příbuzné, přežila přátele, a
též nejmladší z těch, kdož kdysi navštěvovali
slavný dům jejího chotě, šli před ní do hrobuj
i Barne ji předešel o deset let. Když r. 1847
zavírala třiaosmdesátiletá své tmavé, hluboké oči,
opouštěla zcela jiný svět, než v jakém byla
vyrostla, leč opouštěla jej s vědomím, že přežila-li
vše, nepřežila přece důstojnost vlastní osobnosti.

(1905)

67