se zocelil jeho přímý a hrdý karakter a jíž
později, v osudovém poměru k paní Jeannettě Wohlové,
proměnil v hybnou sílu svého mravního jednáni.
R. 1807 se Boernova korespondence s paní
Henriettou končí, ale styky jejich zůstaly přátelské.
R. 1819 navštívila jej ve Frankobrodě a našla
kohosi zcela jiného než byla před šestnácti roky
opustila i sama nám vypravuje, že Borne byl
velmi dojat, ale ze své bláznivé vášně bohudíky
vyléčeni veškerou prostotou jeho bytosti vyzírala
prý jakási geniálnost. Když r. 1828 pobýval
Borne, tehdy již slavený a obávaný novinář, delší
dobu v Berlině, stýkal se s dávnou přítelkyni
velmi často. Dne 29. dubna rozloučili se navždy; v
tomto rozchodu zapsal si Borne odstavec, který
připomíná melancholickou předposledni kapitolu
Flaubertovy »Výchovy sentimentálni«, o
návštěvě sestárlé a přece stále krásné paní Arnouxové
u Bedřicha Moreaua: »Přicházím právě od staré
Herzové, s niž jsem se rozloučil. Nastavila mně
tvář k políbeni. Když jsem před pětadvaceti léty
odcházel od ni, rozplývaje se v slzách a nemohl
ani slova promluviti dojetím, bylo mně sedmnáct
let, ona stála ve svém rozkvětu; miloval jsem ji
a směl jsem ji tenkráte jen polibiti ruku. II vaut
mieux jamais que tard - - -«

Smrti doktora Herze společenská sláva
Henriettina vzala za své. Její salón rozpuštěn,
ostatně válečné události napoleonské rozrušily
většinou kulturní celky v Berlíně. Přišly chvíle, kdy
Henrietta, jež se starala o poloslepou matku a
sestru, ocitla se i v hmotné tísni, nedostávajíc ani
pense ani úroků. Byla příliš hrdá, aby přijala
vy
66