vážný myslitel vypověděl protestantské
pravověrnosti i rozumáckému osvícenství; za to
mládež romantická pozdravovala s jásotem
objevitele nových světů. Náboženství, na něž
rozumáři XVIII. věku pohlíželi jako na nedokonalou
formu vědění neb jako na přívěsek morálky,
ovládlo nyní ve vznešené samobytnosti nejušlechtilejší
oblast života duchovního: říši srdce, cárství citu.
V něm zjistil jasnovidný psycholog orgán, jímž
postřehujeme přítomnost nekonečna,
bezprostředně obcujeme s Bohem, přicházíme ve stálý
styk s vesmírem. Sch!eiermacher, roztoužený po
nekonečnu, připial lidské duši křídla, aby,
přemohouc všecku závislost, omezenost a časnost,
vzlétla k Bohu a na své pouti, plné rozkoše z
povznesení a zmocnění, okoušela stále přítomnost
věčné jednoty a boží nekonečnosti ve věcech
časných a hlavně v sobě samé. Zde stanul
Schleiermacher, shodně s tvůrčími snahami vší rané
romantiky, v první řadě těch, kdo rozšiřují hranice
duše lidské; později, když zahrocoval své výklady
z filosofie náboženství stále určitěji ve smyslu
křesťanském, seslaboval jen všelidský dosah
svého mladistvého činu.

Připsal-li Schleiermacher řeči »vzdělancům
mezi opovrhovači náboženstvím«, myslil při
věnování slavného tohoto díla zřejmě na Henriettu,
která zároveň s Bedřichem Schleglem
prodiskutovala všecky zásadní otázky knihy, pročetla
rukopis, dbala o tisk a dávala vždy nové pokyny.
Nelze podceňovati tohoto podílu. Řeči
Schleiermachrovy slohově vyrovnané, platonsky úměrné a
výrazově jasné dosvědčují, že prošly blahodárnou

62