ku a zevní povinnosti. V době, kdy Henrietta
přechodně podlehla této náladě
klopstockovskowerthrovské, která byla v podstatě jejímu
temperamentu cizí, vzniklo její slavné přátelství se
Schleiermachrem.2

Roku 1796 přišel osmadvacetiletý Bedřich
Schleiermacher jako kazatel chrámu v Charité do
Berlína, kde teprve nalezl sebe sama. Překonal
tu nadobro úzkoprsost farářské domácnosti, v níž
byl vychováni zhostil se 1U zkostnatělého
bratrstVÍ ochranovského, v kterém kotvily jeho
bohoslovecké studiej odkryl ve svém nitru hluboký
zdroj náboženský, který měl osvěžiti netoliko
protestantství, nýbrž všecko myšlení v Německu.
Uvolnění toto, jež připravovalo se již za
vychovatelské působnosti Schleiermachrovy u osvícené
hraběcí rodiny Dohnovy, dovršilo se stykem
myslitelovým s Henriettou Herzovou.
Schleiermacher, muž překypujícího citu nejen v náboženské
teorii, ale i v životní skutečnosti, potřeboval stále
někoho, komu by se oddal celou bytostí, měl-li
mysliti, pracovati, jednatij proto v jeho osudech
připadla ženám tak významná úloha. Za prvního
pobytu berlínského, který se končí dobrovolným
vyhnanstvím na faru ve Sloupě v Pomořanech,
byla Schleiermachrovou důvěrnici a
podněcovatelkou Henrietta Herzová, jíž psal tato slova
sebepoznání: »Opravdu jsem nejodvislejší a
nejnesamostatnější stvoření na světě, pochybuji
dokonce, zda jsem individuum. Rozpínám všecky své
kořeny a listy po lásce, musím se jí bezprostředně
dotýkati a nemohu-li ji polykati plnými doušky,
uschnu hned a uvadnu. Tot má nejvnitřnější
po
60