partikularismu. Vším tím lišily se výhodně od
ně·meckych svých sester, vychovaných v
protestantských názorech, jež vědomě či bezděky sloužily
přežilému a starosvětskému ideálu trpně
obětavého ženství, kterému se verši Schillerovými
v »Písni o zvonu« dostalo zvěčnění.

Tři z těchto žen nabyly proslulosti dějinné:

Henrietta Herzová, Dorota
MendelssohnováVeítová, pozdější to choť Bedřicha Schlegla, a
Rahel Levinová, provdaná za Varnhagena z Ense.
Z trojice té jest Rahel ženským geniem, třebaže
nikoliv tvůrčím, vůči ní jest Dorotea talent srdce,
Henrietta talent rozumový. Poněkud dobrodružná
Dorota jest typ ženy romantické; Rahel značí
přechod od romantiky k »Mladému Německu«j
Henrietta sprostředkuje spojení romantismu s
údobím klasickým. Kdo by chtěl vykresliti její
duševní podobiznu, pevně a krásně modelovanou,
musil by určitě a přesně rýsovati linii takměř
plastickou; jemná, trochu smytá tvář Dorotina
vyžaduje citové tlumočení, které zkrásňuje i rysy
méně získávající; Rahel může býti zpodobena
výlučně uměním malíře impresionisty raději v
pastelu než v barvách olejových.

Chceme-li postihnouti význam Henrietty
Herzové, nevystačíme s běžnými hledisky; nadobro
selhlivá každý pokus oceniti tuto výlučnou ženu
dle toho, zda se její produktivní vůle projevila
viditelným dílem. Již současní posměváčkové
stihali ji jízlivou výčitkou »nec liberi, nec librie a
zraňovali tím jemnou paní více než tušili; jest
stejně pohodlno i nespravedlivo nedoceniti, ba
nadobro přehlédnouti velké kulturní dílo, které

54