Současně provedla Kateřina druhé velké dílo
svého života: docílila návratu papežova z
Avignonu do Říma. V úsilí tom, které zajalo dvacátý
devátý a třicátý rok jejího života, byla nadšenou
mluvčí národních snah italských i vlastního
přesvědčení o svrchovanosti Říma, »města
obrozeného v Kristu« a nepřetržité své naděje ve
věčný mír v Halit Petrarca měl její ideál, nikoliv její
odvahu. Papežskou tiaru nesl Řehoř XL, učený
zbo!ný muž, bledých rys:ů, útlého těla, slabé vůle,
poslední papež francouzského původu. Mínil se
sám vrátiti do Halíe, ale bál se neklidných a
vášnivých časů, a bál se i odporu kardinálů.
Kateřina nebála se ničeho, stůj co stůj chtěla
vysvoboditi církev z čarovného kruhu avignonského,
ve který ji zaklel Filip Sličný. Hned její první listy
ltehoři XI. byly důrazné. Nepomohly nic, odpor
kardinálů, o jejichž počestných úmyslech
Kateřina právem pochybovala, byl příliš silný.
Skončívši poněkud záležitosti ve Florencii, umínila si
pospíšiti do A vignonu.

Její vystoupení ve sboru kardinálů bylo
dramatické. Hle, tu sedí krásní a vybraní Francouzové
plni úsměvti a hry, někteří mezi nimi jsou
posledními dědici staré kultury rytířské a její sladké
milostnosti, někteří časnými vyznavači raného
humanismu. Mluví francouzsky i latinsky;
languedokem si šeptají potají o svých milenkách.
Dívka z lidu v chudém poutnickém šatě, s rysy
vyhublými postem i cestou, vstupuje do síněj
blfži se k papeži, jejž zná, a jenž ji chrání. Pak
promluví slova hněvu a vytržení, výčitek a
výstrah, nikdo nerozumí jejímu toskánskému
ná
37