nati krásných slov, jež pronesla Kateřina
Sienská k výčitkám své matky, když dceři
poukazovala k morovým skvrnám, vzešlým z ošetřováni
nevlidné, hrubé ženy nevyléčitelně nemocné, »To
jsou mé růže«. Dokud budou zřizovány morové
lazarety, hudou ošetřovatelé klesající na mysli
pamatovati na světici, která za moru v rodném
městě úplně odvykla si hnus »nad těmi tvory,
pro něž zemříti Ježiš uznal za dobré«. Jak
vysoko stojí tu, mluveno ironickou řečí učeného
jesuity A. Baum.gartena, Kateřina Sienská nad
urozenými a krásnými svými současnicemi, jež se
před morem uchýlí na líbezný zámek
venkovský, aby tu poslouchaly a vyprávěly kluzké
příběhy »Decameronu«.

Ale úkol její byl větší. Obrat, jenž poč~tkem
sedmdesátých let provede se v mysli Kateřinině
a jenž ji vede z asketické komůrky do bouří
církevních a politických, zbásněn jest kr.ásně v
1~gendě. Ježíš přišel k ní a pravil: »Věz, má dcero,
že čas, jejž na této pouti máš ztráviti, stane se
skvělým a slavným podivuhodnými díly, jež ti
dám provésti a nevídanými dary, jež ti
prop1ijčím, takže nevědoucí užasnou a neuvěří. - °
Roznítím tvé srdce takovým zápalem pro svoji
čest a pro spásu duši, že takřka zapomínajíc
pokorné skromnosti svého pohlavf, budeš pracovati
bez rozdílu pro obrácení mužů a žen, aniž by ses
znepokojovala pro námahu, jež jest spojena s
vykonáváním tohoto úřadu.« - - Kateřina
odpověděla skromně: »Tys pán můj a Bůh m1ijj já
jsem tvá pokorná služka, tvá vůle věčná bud se
mnou na věky.«

32