K a t e ř i n a S i e n s k á, S vět i c e

a hr cl i n k a.

"Sieno, ó, ty trdniš v
glori
na slunných výšinách, a větrové
kol tebe dují dech jak volnosti,
ty toskánská kolébko umění.

Jak často zastavil jsem kroky své
u fontány tvé, Brandy, zamyšlen,
jež na vodu, na jasnou bohata,

jak na vzpomínky, z kterých záře jde.
Pod vysokými těmi oblouky,

chlad hledaje,se Dante zastavil,

on vzpomněl na ně v božské básni né,
a stříbrné ty vody vlažily

ret Kateřiny, velké svaté té,

ten ret, z kterého taká vtmluvnost
se linula, že církve knížata

a papež sám své hlavy sklonili

před prostou divkou, dcerou barviře:
v tak velký oděl, svatý majestát

Bdh rohu svou, pokornou v čistotě.«

Julius Zeyer: Pia de'Tolomei.

Z jara roku 1385 viděla Siena, »město věčného
jara a půdy vždy rudé planými růžemi«, jak
zplvá starý básník, podivuhodnou slavnost. Město
vyzdobené koberci a zelenými girlandami čekalo

20