ooevzdanosti a pokorným kultem bolesti. Když
odpovědí na básnickou epištolu došla
Radegundy zpráva, že Amalafried jest mrtev, dopisoval
si FortunatuB jejím jménem dále s jeho dědici,
ale nikdy již nedosáhl dokonalosti, která
»excidium Thuringiae« staví po bok hymnu »Vexilla
regis prodeunt«.

Radegunda, statečná v utrpení a důsledná v
předsevzeti, nebyla bytosti tvůrčí: povzbuzovala
a podněcovala jiné, aby měnili v kulturní činy
to, co se tajilo v citových hloubkách její duše,
vzlétajícf ke trůnu božímu blíže než i nejlepší
z jejích vrstevnfků. Čestnou přímost pevné své
povahy dovedla vztýčiti proti pánovitému
nási1níetv! barbarského panovnfka a tim povznesla
vůbec cenu uvědomělého ženství uprostřed
lítých milostnic a krvelačných tyranek. Odříkavý
názor přísné řeholnice prosadila proti královské
vóH a vyvodila z něho nové dósledky duchovní:
zasvětila lidské srdce tajemství bolesti a oběti.
S předním básníkem svého věku hovořila jako
bytost rovná, ba určovala směr jeho tvoření:
zahajuje nepřehlednou řaduinspiratorek v poesii.
Poskytovala z nejlepšího, co žena m6že dáti a
to v hrúzných dobách, kdy ženství hynulo bud
v marné trpnosti nebo v živočišném
sebesníženf, - nezaslouží, aby byla perem historikovým
občerstvena její legenda?

(1907)

19