chovnich a nejšťastnějši byl v Poitieru, kam jej
v'bil stolec biskupský i klášter Radegundin, a
kde Jako nástupce 8vatého Hilaria kolem r.
60skonal Rozkvět křesfanského básnictvi ve
starověkých formách za Karla Velikého zastřel
nadobro slávu Fortunatovu, ušetřiv pouze jeho
mohutných hymnd: jeho příležitostné básně,
namnoze prázdně řečnické a pohřešujíci pevn08ti
přesvědčeni, pozbyly nadobro významu, jeho
životopisy svatých zdály se příliš jednoduchými pro
vytřiberiějši vkus; jeho skladba o nešťastné
visigotské princezně Galsvintě, která do Neustrie přišla
si pro smrt z ruky zločinné Fredegundy,
souložnice manželovy, odpuzovala rozvleklosti.

Kromě pašijových básni chrámových dotýkají
se dak našeho srdce z Fortunatova tvořeni
právě jen ty skladby, při nichž čerpal inspiraci
právě z podnětd Radegundiných i přede všemi
rozsáhlá veriovaná epiiitola »De excidio
Thuringiae«. V teskných vzpomínkách a s to~hou
nezmeněené lásky obrací se tu třicet pět let po
zkáze společného domova Radegunda k bratranci
Amalafriedovi, tehdy vojevt1dci cisaře
byzantského a vyprávi mu to, co nejtěsněji oba Fpojovalo:
ztroskotáni vlasti durynské. Radegunda takměř
vede ruku Fortunatovu: ona jest to, kdo vidí vše
s jasnou krutosti před sebou, kdo proživá znovu
staré bolesti, kdo citovou silou zddrazňuje ryze
lidské prvky v přiběhu tenkráte příliš všedním.
»Poslední římský básnik«, jak Fortunata nazval
znalec, na.bidl vybroušenou svou elegickou
formu Ráde~undě, aby v ni vylila žal nejstrašnějších
vzpomlnek, překonaných však již křesfanskou

18