pravděpodobně na její popud vznikly obě hymny,
Zpívané po celý středověk na Veliký pátek v
chrámech katolických, »Vexilla regis prodeunt«
li »Pange, lingua, gloriosi lauream certaminis«.
První píseň, jejíž smělá parodie zaznívá i v
,;·Pekle« Dantově, vrcholí horoucím výkřikem,
opakovaným umdlenými rty a roztouženými
dušemi do dnes: »0 crux, ave, spes unica«, druhá
skladba založena jest na hlubokomyslném
protikladu záhubného stromu rajského a spasného
stromu kříže i v obou zpěvech nachází oddané
srdce křesfanovo záchranu v Bohu, jenž
utrpením a obětí stal se člověku nejpodobnějším a tím
posvětil to, co bylo dosud hrůzou a pohanou.

Skladatel těchto hymnů, proslulý básník
merovinské Galie, Venantius F ortunatus, jest
středem pátého a posledního obrazu v řadě fresek.
Jevištěm jest opětně poitierský klášter řádu sv.
Cesaria, kde Anežka jest abatyší a Radegunda
déle než dvacet let vůdčím srdcem. Líbezný
výjev idylický: ve skromném večeřadle u stolu
pokrytého jemně tkaným ubrusem, kde stojí misky
se štěpným ovocem, košíčky s kaštany, poháry
s vínem, sedí sestárlá Radegunda a představená
kláštera Anežka v rozhovoru s Venantíem
FortUnatem. Zatím co Venatius požitkářsky okouší
sladkých darů pozemských, předložených mu
pečlivými přítelkyněmi, pročítá Radegunda na
drobném bílém lístku latinská disticha básníkova,
líčící; jak . dlouhá mu byla přísná postnf klausura
Radegundina, a kterak návrat z ní připadal mu
jáko útěšná doba žní bohatá snopy, hrozny a
ovocem i shovívavý úsměv pohrává kolem
ušlech
16