fresce vidíme v bráně kláštera sestárlou, ale stále
půvabnou Radegundu v rouše mnišském,
opřenou o rámě abatyše Anežky, někdejší její
služebnice a schovanky. Náhle do opevněného kláštera
přichází velkolepé poselství, kněží i presbyteři,
jáhnové i šlechtici za zvuku zvonů. Radegunda
klesá na kolena přemožena radostí i pokorou.
Dávné její přá.ní se splnilo; císař Justinus posílá
j; třísku ze svatého kříže. To! událost
dalekosáhlá pro křesťanství francké i pro duchovní
prohloubení myslí barbarských: dotud uctívali
výbojní válečníci Krista vítězícího v slávě a v moci
nad říší pekelnou, bojovníka a krále, nyní se k
nim však blíží Ježíš obětavý a obětovaný, trpělivý
mučedník, tichý Beránek. Teprve nyní vyjasňuje
se barbarům bolestné tajemství křesťanské víry
a pašíjový její smysl; kopí Longinovo sklání se
v pokoře přede dřevem kříže. Komu mohl nový
ten názor vyhovovati více než právě Radegundě,
která nalezla svou lidskou důstojnost teprve, když
složila korunu královninu a jíž škola utrpení a
.oběti přinesla duchovní dokonalost? Nesmíme
přeceňovati účinku těchto náboženských nálad
na mysli franckých barbarů: zprvu jen kláštery a
jejich školy byly prodšeny tímto blahodárným
duchem, ale právě urozené ženy přinášely z
křeslanských těch semenišť jemnější smýšlení a
citění do společnosti světské, vymáhaly si od
smyslných násilníků úctu a ohled a připravovaly půdu
rytířskému mravu. Radegunda sama, uvědomělá
podněcovatelka nábožensky citové kultury v
době ukrutností merovinských, zůstane v dějinách
vždy sloučena s tímto převratem nborovým;

15