valy všecky temně' zbarvené' mosaiky i veškeré hranaté a mohutné fresky v chrámech někdejší Galie, které' zničila sebevědomá gotika, klestíc cestu nové vznešenosti a kráse, zjevily by se na pestrých dlážkách a pomalovaných zdech zkrácené a zvelebněné příběhy těchto žen, jichž řada houstne od ztroskotání říše západořímské do doby Karla Velikého a jeho dědiců. Představme si sídelní svatyni v' Poitieru, proslulou po církvi již od čtvrtého stoletf, kdy odtamtud s biskupského stolce obhajoval v dokonalých obvětích latinských katolickou nauku proti ariánům učený světec Hilarius. Bud na podlaze zvýšeného kněžiště nebo mezi zakulacenými okny v masivních zdech mohl tam zbožný křesfan románských století sledovati životní legendu durynské princezny a francké královny Radegundy, jasné perly v duchovní koruně kře:' sfanských hrdin za časů merovinských. Celá malba, velmi výrazná v upřímném primitivismu, která nechtěla pouze těšiti očí, nýbrž spíše obraceti ducha od děsivých nejistot nebezpečné časnosti k pokojnému přístavu věčné spásy, rozdělena byla asi na několik poll, ohraničených zlatými čarami, a každý z obrazů uzavřen byl nahoře modrým obloukem, znázorňujfcím blankyt nebe~ké vlasti. Věřící, nadaný pozorným zrakem a chápajícím srdcem, byl by tam snad rozeznal těchto patero výjevů: Krvavé příběhy v královské rodině durynské. Dětská Radegunda klečí se sepiatýma ručkama riadzkrvácenou mrtvolou otce Berthara, jehož žezla kdysi posloůchaly germánské kmeny od 12