státu, a v tomto smyslu budiž mi dovoleno, abych se
jako rektor druhé české university poklonil
symbolicky jeho světlé nesmrtelné památce.

Před dvěma a půl roky mně připadl čestný úkol,
abych se jako poslední z řečníků rozloučil s Josefem
Pekařem na hřbitově jenšovském za české spisovatele
a poděkoval jemu, jenž byl opravdu »Cordatus
Bohemus« za to, co vykonal pro český jazyk, jeho rozkvět
a zvelebení, jeho plnost a monumentalitu, jeho
výrazovou sílu a uměleckou krásu. Dnes rovněž
přicházím, abych jako profesor české literatury položil
vavřínovou snítku vděčnosti a podivu k pomníku velkého
mistra českého slova. Jako spisovatel nebyl o nic
menší než jako učenec, jsa i v tom podoben Otci
národa Františku Palackému. Celým svým životem i
dílem splnil dokonale slib obsažený již v jeho
mladistvém programu: umělecky oživiti vědecky probádanou
minulost.

Právě to staví Josefa Pekaře do přední řady našich
velkých osobností literárních. To činí ho drahým
každému, kdo s prohloubeným poznáním a v důvěrné
lásce bdí nad osudy a rozkvětem naší národní
slť>vesnosti od písně svatováclavské přes chorál božích
bojovníků a tragická poselství Komenského až ke
Kollárovu předzpěvu a k Palackého hluboké meditaci o
našich dějinách a odtud dále k Nerudovým zpěvům
pátečním a k mytickým dithyrambům 01. Březiny;
klaním se zde živé památce velkého spisovatele české
země.

Po smrti Josefa Pekaře bylo proň za jednomyslného
souhlasu čes. veřejnosti raženo zasloužené epiteton
národního dějepisce.

Plný dosah tohoto čestného označení pociťujeme
však teprve nyní v těžkých dobách zkoušek, ale
zá
90