Pro výroční dušičkový pohled, jak jsme si naň
zvykli každoročně v prvních listopadových dnech,
nalezl jeden z básnických mrtvých letoška, přiléhavý
a monumentální symbol: koráb mrtvých. »Ten koráb,
jménem Rok, dost pojme ještě hostí, - ten koráb
duchový, jenž krotí času rej, - by zbrázdil černo vln
a vyplul do věčnosti.« Sčítávali jsme o Dušičkách
pravidelně roční osazenectvo temné lodi a litujíce těch,
kdož bezejmenně usedli na veslařských lavicích,
loučili jsme se ještě jednou s význačnÝmi zjevy na přídi
korábu, abychom si opět uvědomili tíhu ztráty č
právě loni usedalo srdce nad krutou závažností
výroční bilance.

Letos bude smuteční symfonie dušičková
komponována složitěji a v kontrapunktu, jakého se před
rokem nikdo nenadál. Než rozsvítíme sloupky, svíčky
a lucerny u svých soukromých hrobů, musíme alespoň
na okamžik postáti u rovu našich společných mrtv}"ch,
které se posud nemohly ani zazelenati milosrdnou
travou ani slehnouti pod náporem plačícího deště.
Tito věrní strážníci a četníci, tito vojáci, kteří
statečně padli, aniž byla vypověděna válka, tito chrabří

69