v nové literatuře, i o Devíti kapitolách o novějším
románě francouzském, kde od Stendhala přes naturalisty
postoupil až k Franceově románové archeologii,
exotismu Pierra Lotiho a k Rodově i Bourgetově etické
duševědě, řídě se zásadou: »Cetl jsem všecko, o čem
zde mluvím, málokde se opírám o posudek cizí. Píšu
jen o tom, s čím mohu sYmpatisovati. Co je mi cizí,
čemu nerozumím a tudíž si o tom úsudku nedovoluji,
klidně pomíjím.« Leckde, na příklad v knize spíše
feuilletonistické než essayistické O knihách a lidech,
zvrhá se metoda životopisná spíše již v postup
anekdotický.

Avšak daleko nejkrásnější z literárních statí
Vrchlického jsou ty, kde o básníku mluví básník, kde
se místo metody a systému vciťuieumělecký duch
mocí intuice a vnitřního spříznění do duše sourodé,
která se v posvěcené a úrodné chvíli dotkla jeho
ukrytých strun - dovolte, abych řekl, že tyto básnické
karakteristiky jsou váženy z knižního prožitku, který
není slabší než prožitek reální, a že zde čtenářská
inspirace pracuie obdobnými prostředkv iako inspirace
básnická. Pak se stává neiednou, že Vrchlický mezi
literární stati vkládá veršovanou podobiznu
básnickou, nefčastěji ve formě sonetu, vypracovanou s
podivuhodným uměním zkratky, konci sní metafory,
lyrické analogie. V celou malou galerii portrétů
básníků ze všech literatur evroP'ských, antických,
středověkých i moderních narostly takové znělky, zaháiené
cyklem Masek a profilů, v Dojmech a rozmarech a
pokračují v Sonetech samotáře, Nových sonetech
samotáře i Posledních sonetech samotáře. Vžívaje se
láskyplně a oddaně, se SYmpatií a bez úmyslu
kritisovati do osobnosti a tvorby básníkovy a nacházeje
zpravidla s jemným smyslem vnitřní souvislost mezi

43