ději Huga šíře ahloub, nikoli však kritičtěji, ale ani
Neruda v nekrologu Hugově r. 1885 nedovedl se
svými jednapadesáti léty karakterisovati Huga světleji
než učinil jednadvacetiletý Vrchlický. A podobné
jsou všechny glosy a poznámky, jimiž doplnil pak
svou velkou anthologii Poesie francouzské nové do·
by, sahající od Chéniera a Banvilla dále až ke
Coppéovi a Cat. Mendésovi, tedy od francouzského
preromantismu až po školu Parnassu.

Od té doby již neustávají Vrchlického studie o
francouzských básnicích, až r. 1887 houstnou v celou
knížku Básnické profily francouzské, zařazenou s vě·
nováním Nerudovi do Kabinetní knihovny. Dovolte
mně, abych vzpomněl tohoto drobného svazečku se
zvláštní osobní vděčností za nezapomenutelné chvíle,
které nad ním třináctiletý a čtrnáctiletý hoch prožil.
Neznal jsem ještě tehdy francouzsky, ale jaké světy
poesie se otvíraly před mÝma očima, kolik drahých
jmen mně od té doby utkvělo v mysli, jak jsem se
podivoval daru názorné karakteristiky a essayistické
virtuosity. Musím dnes po letech říci, že málokterá
kniha pomáhala určovati mé budoucí životní povolání
jako tyto drobné studie a mistrovské podobizny. Na
rozdíl od Anthologie z r. 1887 sleduje tu Vrchlický
vývojovou dráhu francouzské lyriky mnohem dále
a vedle básníků symbolistů, Verlaina a Mallarméa,
v nichž přes některé výhrady stejně jako v
Baudelairovi správně odhadl velké budoucí inspirátory,
oceňuje některé novotáře, o jejichž skutečném významu
se mýlil, Richepina a Rollinata; pro básníka reflexe~
jakým byl hlavně v osmdesátých letech, jest
příznačno, jak vysoko cení myšlenkové poety, paní
Ackermannovou, Cazalise neb Sullyho Prudhomma, a
pozornost, jakou věnuje autorům, stojícím na rozhraní

41