hovny Poesie světové, pokračuje Vrchlický vědomě
v díle redaktora sbírky, Jana Nerudy, o kterém pak
vyznal s jímavou vděčností, že kdysi první boural
čínskou zeď našeho života literárního. Jenom
Dantovi, na jehož Božskou komedii se tehdy soustředilo
Vrchlického hlavní úsilí překladatelské, nevěnoval
Vrchlický literární stať, ač právě v dantovské
literatuře, tak rozsáhlé, vyznal se zcela odborně; jistě tu
rozhodlo to, co jest od začátku do konce příznačné pro
kritickou vykladačskou činnost jeho: vyhýbala se
tomu, co jeho vlastní povaze bylo v podstatě cizí: poměr
jeho k Dantovi, ač přeložil a v překladech opětovně
přepracoval všecka básnická díla, ač ho motivicky
nesčíselněkrát uvedl do své poesie, ač se ho pokusil
nejednou charakterisovati znělkovou podobiznou, ač
se od něho vydatně učil formálně, zůstává mu se svou
středověkostí a svým křesťanským spiritualismem
zjevem vzdálenÝm. A vlastně nepronikl také hloub
k Leopardimu, o němž napsal zmíněnou knížečku:
evoluční optimista nemohl plně rozuměti
metafysickému pesimistovi a klasická plastičnost šlechtice
recanatského nevyhovovala romanticky barvitému a
pohyblivému kolorismu českého demokrata.

Zato se nelze dosti vynadiviti studii, kterou
jednadvacetiletý student doprovodil roku 1874 svůj
průkopnický překlad básní Viktora Huga; pro hluboké
pochopení Hugova zjevu jí vzdává chválu i Salda,
stejně zapřisáhlý odpůrce Hugův jako Vrchlického:
zde Vrchlický neproniká jen k sociálnímu
enthusiasmu a k oslavě humanity jako k jádru osobnosti
básníka, který měl v mladistvých a mužných letech naň
sama vliv nejmocnější, ale zamýšlí se kriticky i nad
Hugovými nedostatky. On sám sice, a nejvice v
cyklické řadě statí v studiích a podobiznách, chápal
poz
40