ným neb uměleckou tvorbou posvěceným místům,
z nichž mnohá jsou praktické mysli leda důležitými
strategickými body, nebo významnými posicemi
hospodářského podnikání - nezapomínejme ani na tyto
hmotné ztráty, ale nevyčerpávejme pouze jimi svůj
bolestný vztah ke ztraceným krajům!

Znesnadňovali a zvolna znemožňovali jsme si' sami
pochopení oněch tajemných a věčných svazků, které
váží národ s vlastí, obyvatelstvo s půdou, lid s územím
jeho státu. Ještě za probuzení tušili nejlepší z
vlastenců tuto jednotu, než zazněl rozhodný a namnoze
osudný hlas Kollárův, rozléhající se z politicky
bezradného Slovenska do starého státu českého: »Nepřipisuj
svaté jméno vlasti kraji tomu, v kterém bydlíme!«
Postupné opuštění historicko-státoprávního progra·
mu v politice a jeho stále vydatnější nahrazování
koncepcí národně jazykovou bylo důsledkem nové
orientace, která se od Palackého po Nerudu, od
Havlíčka po Machara zdála samozřejmou. Přidržovali
jsme se jí prakticky i v Československé republice, ač
nám přechodně šťastná konstelace r. 1918 dovolila
zachovati hranice, dané historií a státním právem;
jest velkotI dějinou vinou našich státníků, prosáklých
přesvědčením přirozenoprávním, že se nepokusili
účinněji získati německé krajany pro myšlenku
státní, pro věrnost k vlasti, pro dějinnou pospolitost.
Nechybělo možností, a byly by se nalezly i prostředky,
účinné ovšem, dokud se z německého zahraničí
nerozvlnily soustavné snahy centrifugální,
vykrystalisovavší pak v koncepci sudetského Německa! I ty
jsme oficielně podceňovali jako všecko, co se
neshodovalo se samolibým přeludem našich oficielních
humanistů a demokratů, ukolébaných do optimistických
snů až dětinskou věrou v kolektivní bezpečnost

24