minulosti i svědomí před předky jsme tím povinni.
Jen před předky? »Sebe jsi zradit moh', Ale své
potomky?« táže se u básníka země, která nechce snésti,
aby bylo její roucho trháno;

Mohlo se zdáti přecitlivěloU: reakcí na osudnou
chvíli, když jsme si při zprávách o německém záboru
efektivně připomínali citový a náladový přízvuk
územních ztrát, zpřítomňujíce si některá místa nad
jiné drahá. Koho by nebolelo, že vstupní akordy naší
Vltavy, zachycené a přetvořené symfonickou básní
Smetanovou, nalézají ozvěnu v zemi cizí; že Máchovo
jezero v Doksech omývá ve hrách dětinných
říšskoněmecké břehy; že nejtragičtějším způsobem, jakého
se básnířka nenadála, proměněn byl v tvrdou
skutečnost výkřik Karoliny Světlé: »Je mi tě líto, starý
Ještědel« Za hranícem svého státu musíme hledati posvátné
místo ve Stadicích, odkud zakladatel národní dYnastie
pospíšil na stolec knížecí; nenáleží nám již Bezděz,
gotický vrch, posvěcený slávou i utrpením našeho
gotického středověku; s gestem povýšené
samozřejmosti nám byly odňaty Karlovy Vary, které především
pro děti své země objevil a založil Otec vlasti. A
nikdy se nesmíříme ani s tím, že jsme se musili pod
úderem diktátu doprovázeného dupnutím okované
boty usurpátorovy vzdáti hor a vod, ustavujících
podobu naší vlasti: lysého krkonošského hřbetu a
kadeřavého českého Středohoří, temných jezer na Sumavě
a horských zdrojů všech našich řek, a že český básník
jest dnes odháněn jak od Cerného jezera, nad nímž
Neruda dumalo hloubce národního hoře, tak od
horské bystřiny Mumlavy, která k Dykovi promlouvala
rytmicky o energii a statečnosti.

To není pouhá sentimentalita zvyku a vzpomínky,
co nás poutá ke krajině malebnÝm, historicky
památ
23