počítáno nejméně; české probuzení národně státní
myšlenky, na něž u nás po dokonané katastrofě
bělohorské nestačila vládnoucí vrstva šlechtická,
provedlo vzdělanstvo, jakmile načerpalo energii z
venkovského lidu, dotud zneuznaného to jádra národního
těla. Jaká složitost podmínek, na nichž závisí národní
dějiny a národní bytí.' Kolikerý důvod k důvěře, že
právě v pravou chvíli, nevypočitatelnou a
neodhadnutelnou, nastoupí složka nejschopnější zachránit
nebo obrodit národ. Nábožensky mravní důvěra
v Prozřetelnost, jež »řídí člověčenstva dráhy,· moc
dává národům, jim nese zmar,« nevyčerpává se
spoléháním na její přispění »až hrozná bouře rozhodnutí
třeskne«. Jde dále: obrací se k Bohu v důvěře, že
v nejtěžší chvíli oslabení vzbudí v národě sílu na
místě nenadálém.

Ale starých bitev Bůh žije jen potud, pokud národ
nepřestal v sebe věřit, pokud nepřijal svůj krutý osud
nikoli s resignací, ale s protestem, pokud se nevzdal
ochromujícímu pesimismu, tupému zoufalství,
bezmocné ztrnulosti před osudem. Jsou životní situace,
za nichž si jednotlivec vykupuje tragické právo na
sebevraždu. Národ však toho práva nemá nikdy.

Stále naléhavě mluví k němu země výčitkami
básníkovými: »Kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
- Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil? - Jak možno
kletý čin provésti vědomky? - Sebe jsi zradit moh'.
Ale své potomky? - Dokavad dýchal jsi, proč ses
vzdal?«

Prožíváme všichni týdny pašijové a cítíme, že to
nebudou jenom týdny, nýbrž měsíce a léta. »Na naší
Kalvarii, v chorém kříže stínu, hle matka Vlast 8
syn Národ v jejím klínu.« Zatmělo se nám· všem
v ~racích i v srdci; zazdálo se nám, že se opona
chrá
15