Před čtvrttisíciletím za dob nejtěžšího pomzení
vytryskly z hlubin české národní duše dva tragické
a úchvatné projevy. Poslední biskup Jednoty
bratrské, Jan Amós Komenský, vidí, »jak jiní v říši
národové sobě pokoj jednajíce, nás opustili a z téhož
pokoje s celou vlastí vypustivše, v hrdle Antikristu
věčnými časy zanechali.« V tomto dusivém stínu
Vestfálského míru usedá a v plnosti přesvědčení, že
duchovní věc česká jest zároveň věcí mravního řádu,
posvěceného Bohem, píše svůj Kšaft, který na závěru
vrcholí modlitbou za národ a nadějí v jeho
budoucnost i sílu po přejití vichřic hněvu. A necelé
čtvrtstoletí po tom, když hrozné následky české porážky
a třicetileté vojny až do kořenů rozvrátily zemi a
národ, stát a jazyk, mravnost a svědomí, vzývá zanícený
katolický vlastenec, dějepisec Bohuslav Balbín,
v Obraně jazyka slovanského, zvlášť českého, po
drásavých obrazech obecného úpadku ve vlasti Boha
i patrony zemské, aby »nás opět postavili na místo,
z něhož jsme padli nezaslouženě«, a nedoveda
potlačiti konečné důvěry, volá k závěru k dědici české
země: Nedej zahynouti nám ni budoucíml

II