směs jeho projevům o ženské, dělnické a mravnostní
otázce; a neznalost lidí, veřejných útvarů, zemí,
dovádí nejednou k čirým naivnostem ... ale komu platí
výtka, že Artuš Drtil vždy zůstal diletantem? Sotva
jemu samému, jenž četl, studoval, pracoval celé n.oci,
jenž si osvojil veškerou českou novinářskou i beletri~
stickou produkci od let devadesátých, jenž snažil se
informovati vždy znovu ke každlému tématu?

V pozůsta~ýchspisech najde se též samostatný oddíl
prací Drtilových, jenž jest nadepsán »Morálka veřejná
'a žurnalistika«. V něm jest Drtil nejrázovitější, ať
mluví o reformě krajinského tÍ'sku, ať podává zdrcující
kritiku pohlavního života v mládeži, ať bičuje poměry
na vojně, ať zabývá! se otázkou honorářovou. Zde píše
o poměrech, jež ho sama hnětly a trýznily, .zde čerpá
z plnosti pravdivého a podrobného poznání, zde horlí
a burácí, ironisuje a sarkasticky vytýká, zde vrhá před
čtenáře nej~n kus bezprostřední skutečnosti, ale i kus
krvácejícího, uraženého a poraněnéh:o, leč vždy pa,·
divého srdce. A dlužno dodati: tu jest i sloh Drtilův
nejživějŠí a nejpravdivější; odhodil nucenou a
mnohdy nezvládnutou terminologii odbornou; oprostil se
od násilně s.Iedovaných a přece úplně nenázorných
metafor; přiznal! se 'k Hdové drsnosti, k pádnému
důrazu.

Tyto stati ukazují též jasně, odkud DrtH novinář
vyšel a 'kam se organicky řadil. Jest nejmladší z oněch
novinářsk:ých »patologů« naší společnosti«, které
vychoval český realismus; cesta k němu vede přímo od
Herbena přes Machara a Horkého. Artuš Drtil hlásil
se ke svým učitelům otevřeně; neváhal přejímatí"jejich
soudů a třeba i bludů; psalo nich s obdivem, byť ne
v superIativ~chj pokládal literární a novinářské spo-