chvílích črtával i syntetické podobizny posuzovaných
spisovatelů.

Nikdy však nesledoval v kritických svých statích
historických cílů a genetických konstrukcí, an~ tam ne,
kde šlo o větší úseky literární nebo o celé uzavřené
zjevy. Kdežto filologicky školení adepti kritiky stávají
se po čase dějepj'snými kvietisty, kteří vše spolehlivě
vyloží a všemu moudře přiřknou oprávněnost, pojímal
samouk Drtil, jenž neměl akademické průpravy, celé
písemnictví stále jen ve vztazích k přítomnosti, k jejím
bolestem, k jejím touhám, k jejím nadějím. Proto
studoval na rozebíraných dílech slovesných předevší:m
jejich ideje, životní tendence, kulturní hodnoty a
teprve v druhé řadě jejích uměleckou formu, třebaže
ohčas při odsudku, zvláště začátečnického veršování
mladých ochotníků, projevil dobrý cit pro zákony
stavby a pro odstíny slohu. Nikdy nebyla mu
literatura absolutním uměním odepíatým od ostatního ži·
vota, nikdy nedovedl uctívati ryzího ideálu estetického.
Jako sám p'o léta oddaně a neúnavně sloužil určitým
kladným zájmům společenského obrození, národní
pravdivosti, prohloubení mravního, tak očekával to
od veškeré literatury: byIť v podstatě právě tak ten.
denční kritik jako velký V. G. Bě1inský na Rusi nebo
H. G. Schauer u nás, a tam, kde pro své mravní patos,
pro svůj junácký idealism, pro svou horoucí víru
v čistší a jasnější zítřek našel přilehlý slovesný výraz,
byl dů'stojným jidh dědicem.

Snad právě proto stál Drtil noviná,ř nad Drtilem
kritikem. Zaujat ve své duši široce založené vše'mi
otázkami veřejnými, odpovídal ha ně rád a horlivě.
V tom, že dovedl se rozohniti pro každý probléilli dne
a hodiny; v tom, jak rychle a bystře uměl svů.j náior