ARTUŠ DRTIL

'I J/.

\ ! ýrazně modelovaná hlava krásného mladého

'" / mu~e pozdravuje čtenáře na prahu statečné a
smutné knihy, nadepsané» Výbor prací Artuše
Drtila« (1913): vysoké a ušlechtile utvářené čelo,

stíněné hustou hradbou temného vlasu, mluví o
prudkém životě myšlenkovém; rty energicky sevřené vězní
skoro násilně větu deroucí se na povrch, avšak celá,
nejvlastnější bytost této myslivé a rozhodné tváře
shrnuta jest v očíCh, těch okouzlujících tmavých
zracích, nad nimiž se v dokonaLé souměrnosti klene silně
nanesené obočí. Až do hloubek srdce propaluje se ta
mužná jasnost pohledu, který se otevřeně, důvěřivě a
zmužile upírá před sebe, do budoucnosti, k zítřejšímu
dílu, který okamžitě dobývá si sympatií, 'který nemůže
klamati, nemůže obelhávati. A přes celý ten obličej,
jinošsky ·svěŽí a mužně opravdový, přehozena jest
lehounká sífka radostného úsměvu, jejž si Artuš Drtil
sá,m vykládal jako japonskou' stiHsaci, jako zdařilý
.pokus maskovati fysiognomií vnitřní dění, ale o němž
nelze nevěřiti, že by byl naopak prozrazením
duševního taj,emství: Artuš Drtil, třebaže horlival až ke
škarohlídství, třebaže zápasil s poměry a s bídou až
do zoufalství, třebaže vystupoval ve většině svých
prací jako karatel, soudce, útočník, přece pohlížel do
žilVota s úsměvem víry, s' úsměvem oddání.

Nelze zamlčeti paradoxu této podobizny, jediné
podobizny Drtilovy; r·ozhodný a nadšený vyznavač
hodnot a ideálů občanských, důsledný až prosaický
demokrat, zapřisáhlý pacifista a odpůrce militarismu,
oblečen jest v stejnokroj vojenský, jakoby na ironi-