stupňují se v příznačnou nemoc romantickou: v
dualismus platonský, v svářící se dvojí děs, děs marné
vzpomínky a děs z příští nÍ'Coty, v solipsismus .nihílí.
stícký a pesimistický. Ve chvílí, kdy Máchovi kyne
možnost vykoupiti se z těchto hrůz ÍJ mravně, nadosobní
láskou k trpícím spolutvorům, Mácha hyne ... ale Í'n·
tuitivnímu blesku Šaldovu jest možno osvítiti i ono
vteřinové vykoupení romantickou filosofií soucitu,
známou z Vignyho neb z Leopardiho. Méně zlomkovitě
provedl dílo osvoboditelské Mácha umělec, jejž jako
čirého romantika určuje stejně záliba pro disonanci
vznešenosti a grotesky jako bojovné jeho zaujetí proti
pevným genrům: nejkrajnější rozpory smi'řuje Mácha
'slohem hudebně sugestivním a obrazem svéprávným
- hle, romantický stil jako vzdušný, oblačný most
nad pelkelnými propastmi.

čtem.e-li za studií o Máchovi bezprostředně sta!

o Otakaru Březinovi, máme přímo dojem »koloběhu
stejnosti«: tak paralelně komponoval F. X. šalda
vnitřní drama obou lyrických metafysiků. Ovšem, co
bylo II Máchy stručnou nápovědí, jest u Březiny
rozvedenou symfonií; kde Mácha tušil a dohadoval se,
tam Březina ví a prohlubuje; jestliže se Mácha z~jíkal,
podává Březina pleno básnických varhan. Šalda
ukázal krásně, jak ona láska k trpícím spolutvorům,
kterou oba básníci přemohli temný solipsismus, měnÍ' se
u Březiny v světlou víru »v člověka vyššího,
vykou·pence a vykupitele svých menších bratří, ne
vzboU!řence proti Bohu, jako tomu bylo u tolika romantiků,
nýbrž posla jeho a naplnitele jeho vůle«. A velmi
podrqbnou i láskyplnou analysou doložil dále, kterak
Březina dovádí až na s.amý kraj možnostÍ<
stílovýabsolutism, v němž obraz jest sám so-bě účelem, jako samo~