a hyne chorobou romantickou jako kdysi Jan Jakub,
ale oč letálnější jsou její příznaky! Romantický
dualism proměnil se II něho v beznadějný atomism,
romantický sen o umělci jako o vášnivém tvůrci hodnot
ptedpodstatnil se u Flauberta v nihilistickou jistotu
člověka teoretického, vidoucího všude jen iluse, stín,
páru; smutek srdce neukojeného životem piechá:zí zde
v hnus mO'zku,který životem pohrdá. A hle, tyto
hrozivé disonance přece budou překlenuty po romanticku,
po rousseauo'Vsku: jedinečné a konkretní slovo,
llJbsolutní stil, který neopisuje skutečnosti, nýbrž nahrazuje
ji, zachraňuje Flauberta, uvolňuje jeho tvůrčí, pudy,
činí život jeho nej en snesitelným, ale hrdinsky velkým.
Avšak dílo, které odtud vzniká, není již romantické.

Než, nevidím vlastní velikosti kritikovy v tom, jak
se umí postaviti k vůdčím zjevům chí inspira<:e
kulturní a literární, byť se to dělo s takovým
bystrozrakem, jímž Šalda se zmocnil samého tragického
tajemství Rousseauova či' Flaubertova a v menší rozloze
Ibsenova či Zolova. Kulturní a mravní sílu kritikovu
měřil bych vždy dle stupně porozumění, dle
intensivnosti odvahy, dle patosu soudu, jimiž hodnoU umělce
své země a své doby: tu jest intuice stejně v sázce jako
jeho mravní integrita, jeho schopnost perspektivy
stejně jako jeho smysl pro karakterističnost. Nebo
mluveno konkrétně: architektonické umění knihy »Duše
a dílo«projevuje se vlas,tně tím, jak dovedl šalda
svůj ústřední problém vyložit a řešit na zjevech do~
mádch.

A tu poučuje každé nové ponoření se do essayů
Šaldových, že ani jedna z portrétovaných hlav českých
není bez vztahu k vůdčí' otázce knihy, ať se stránky
estetické či psychologicky-dynamické. Na Božéně