věty: »V absolutním stilu romantickém, v obraze, který.
neopisuje, ani nepřipomíná skutečnosti jevové, nýbrž
nahra'zuje ji a znovu vytváří vlastními prostředky
idea1isace rytmické a melo'dicky harmonické jako
samostatný svět, svéprávný a svézákonný, nalezl jsem
naplnění samého jeho tvůrčího postulátu, tvůrčí
překlenutí jeho základního dramatického rozporu.« Hle,
vůdčí motiv, dle něhož kniha jednotně komponována.
Motiv ten instrumentuje Šalda ve svých podobiznách
a medalionech dvojnásobně: jednou jako kritik
estetiCký, který pečlivou a pronikavou analysou slohu
svých básníků zjišťuje, pokud přispěli k uskutečnění
tohoto ideálu romantického; po druhé jako psycholog,
jenž buď intuičně nebo na základě dokladů důvtipně
interpretovaných hledá individuální podstatu a
příčinu onoho základního rozporu duší romantických p
estetik koná spíše dílo statIcké, psycholog však
promítá svár a spor dynamický.

Rousseau, jehož dva nejvzácnější nálezy jsou
hudební rytmus. v próse a nové pojetí přírody, protrpěl
se k těmto dvěma léčivým, omlazujícím a jednotícím
jistotám teprve tehdy, když poděšen byl
»nepochopitelnou prázdnotou svého srdce, někdy neukojeného a
jindy přesyceného a rozdrážděného halucinacemi a
chimérami štěstí«. Pro tuto rozeklanost, pro tuto
anarchii nitra bohatého a hrdého našel Rousseau jediný
lék: ne skutečnost samu, ne empirickou přírodu, nýbrž
její hudební transposici, jednotící kouzlo rytmu. A
tajemný tento nález Rousseau odkazuje vší poesii
romantIcké pro celé století. Ještě Flaubert, který vrhl
v životní sázku celou pýchu romantiky a prohrál ji,
jest obdobou Rousseaua, jak šalda sugestivně
dovozuje v studH o prvních fázích jeho tvoření. I on strádá