Pro Francouze, plémě jemné formové kultury a
dávné formové tradice, byl romantismus čistěji a
přesněji než pro kterýkoHv národ jiný především
problémem uměleckého tvaru, principem slohotvorným,
kdežto na př. pro Němce byl otázkou citovosti a pro
Rusy předmětem kritiky mravní. šalda, jenž
romántismus vykládá a hodnotí v první řadě stí1ově, musil
sáhnouti k těmto slohovým prototypům romantismu,
jakými jsou arciotec moderní romantiky Rousseau i její
marnotratný syn Flaubert, její malebný levoboček Zola
i náboženský pastorek Huysmans - nebylo lze voliti
případů typičtějškh. Zdá se mně, že byla to též
mC)derní kritika francouzská, znepokojená romantikou
jako životní otázkou národní, kdo šaldu v poslední době
podnítil znovu se vrátiti k těmto krvavýma
bolestn&m motivům moderního vývoje uměleckého. Útočně
duchaplné invektivy Lemaitrovy na Rousseaua a
pronikavá polohistorická polemika Lasserrova proti
romantismu francouzskému zmocnily se svou nakažlivou,
v podstatě studenou a pohodlnou skepsí na některý
čas ducha šaldova; ještě v čtvrté a páté kapitole
»Moderní literatury české« \Soudí a odsuzuje Šalda
romantiku s tohoto odmítavého hlediska, pod jehož tradi.
cionaHsmem a klasičností šklebí se aristokratická ma·
ska střízlivého rozumu. Avšak tento zápor, obsažený
i v úhrnném soudu »rom:antická revoluce nebyla posi •.
tiv-ním zisikem, ale byla nutností«, nemohl Šaldovi
trvale vyhověti, jako vůbe,c symptomatický význam
pro j.eho duševní vývoj má úsilí probojovati se od
pC)jetí záporného ke kladným hodnotám. Kniha »Duše
a dílo« hledá právě tuto kladnou hodnotu umění ro·
mantického.

V úvodě zavírá F. X. Šalda vlastni jádro knihy do