lučnou souvislost s Francií, kdež arciť nassály kořeny
jeho kritického vzdělání nejvíce vláhy. Hned v
začátcích svého literárního působení přilnul Šalda oddaně
k velké lyriiCe anglické, a Shelley s Keatsem mu
neznamenají doposud méně nd Vigny nebo
Verlaine. A komu vyznal šalda častěji a vroucněji
vděčnost žáka a duchovního syna než starému Goethovi?
U koho hledal, ještě dlouho před dobou hromadného
hebbelovství, básnické poučení o podstatě pravé
tragičnosti, než právě u tvůrce »Gygova prstenU'«? Kdy
způsobem vášnivějším a nervnějším glosoval v dvojím
reliefu, kritickém i lyrickém, bolestný úžas z odchodu
básnického ohdarovatele než při smrti moderního
Němce, Detleva z Liliencronův?

Šalda není vlastně ani tím, čemu se u nás říká'
západník. Jeho vztah k ruské literatuře jest hluboký a vřelý,
třebaž·e jest čímsi v podstatě jiným než hromadným,
zaslepeným obdivem. šalda se k moderním Rusům
staví čistě dramaticky, vidí-li v nich důsledné a krajně
opravdové řešitele našich mravních a kurlturních krisí,
uctívá-li mezi nimi prudce rozhodné a temně kypící
účtovatele s Evropou: jenom proto vyleptal několikrá'te
tak přesně miniaturní podobiznu Lermontova, jenom
proto staví opětovaně Dostojevského na nejčelnější
mí'sto ve velkém výpravném umění moderním, hned
vedle Balzaca a Flauhertaj jen proto dává se
mysliteli, vyše'dším'i z pravoslaví, Solovjevem a
Berďajevem, vésti na cesty nové·ho, svobodného a radostného
pojetí náboženskosti, k nimž nedovedl mu jednolznačně
ukázati ani geniu:s Pascalův. Nebylo to tedy naprosto
pouhé pretium aHeetionis, proč Šalda zvoli} ke své
analys.e romantismu vedle Čechů právě francDuzské
mistry.