A proto ústředním problémem knihy »Duše a dílo«
jest analysa a hodnocení stilu romantického.

III.

p.'.' iž v prvních kritických statích šaldových vrací
,~~ se vždy znovu zvláštní paradox: kritik, jenž
rafik-novaným slohem, plným důmyslných gradací a
umných odstínů rozvíjel estetické abstrakce, stavěl se
co nejrozhodněji proti veškerému čiře artistnímu
mechanismu, žádal umění zrozené z čistého a plného
instinktu, hlásal organickou jednotu života a poesie,
kterou moderní specialisování porušilo. Tento ryze
goethovský požadavek, jímž se Šalda vyzbrojil proti
studené a neplodné virtuosnosti a napodobivému postupu
novoromantických formalistů českých, vyslovován byl
vždy s větší důrazností. V etickém svém období, kdy
jeho myšlenky se důvěrně stýkaly s hlasateli
goethovské renaissance, s Carlylem, Emersonem a Ruskřnem,
prohlašo"tla.l takový organický monismus přímo za
kriterium rozdílu mezi uměním novým, života schopným,
tvůrčím a mezi uměním starým, epigonským, vyžilým.
»Každé nové umění je hluboce a podstatně monistické~
věří v jednotu sil životných a světových, je neseno
vášnivou touhou a snahou, sceliti všecko posud
roztržené a roztříštěné, sceliti staré rozekl~né rány, všecky
kontrasty, jež uměle šířilo a udržovalo staré umění,
ponhadž z nich žilo.« Umělecké dílo, ať drama nebo
román, obraz či socha; musí býti Šaldovi především
organismem: jakmile vyšší zákonná jednota neudržuje
ústrojných prvků díla Ý živohiím rytmu, jakmile sou-