staví se nejednou v přímý kontrast k vědeckým
metodám historickým. Pokud se jimi mysli cesty
poznání a výkladu dějinných jevů hromadných, právem;
ačkoliv není nemožno si pře,dstaviti, že by způsobem,
kterým Šalda zhodnotil na př. Emila ZoIu neb
Svatopluka čecha, kritik jeho nadání a umění mohl
vyložiti a posouditi celý jejich směr, jejich školu, jejich
dobu ... stejně plodně, živě, osobně, jak ostatně v této
knize dokazuje široce rozvedená' studie o
Rousseau,ovi, v které Šalda, dle myšlenkových kořenů mystik,
účtuje' s celou periodou rozumářství: zde je most mezi
Šaldovým individualismem a historickou kritikou
hromadnou. Ale postup, jímž Šalda analysuje, váží a
soudí jednotlivce, shoduje se v mnohém s
nejmodernějšími metodami věd duchových a psychologie
literární. Nemohu zde arciť ukázati ke všem virtuálním
zdrojům dnešních šaldových metod kritických, ale na
dvojí inspiraci nerad bych neupozornil: jdeť o mistry,
s nimiž styk přímo nobilisuje. Vedle nauky B. Croceho
o naprosté jedinečnosti, singularitě, protiperiodičnosti
historického dění, které může proto vystihnouti jen a
jen umělec a nikdy vědec, hlásí se tu plodná a u nás
sotva tušená psychologie básnického díla, již přemysli1
V. Dilthey: všecko básnické tvoření jest v podstatě
odrazem vnitřních zažitků poetových, uměleckým
rozvedením jeho prazkušenosti, individuálnou syntesou a
obměnou daných forem a osobního obsahu. F. X. Šalda
však ty mistry nepřejal, nýbrž prožil a jejich zásady
organicky sloučil se svou nejosobněj'ší filosofií: i
metodou literatury: podstatou a jádrem a tedy nejvlast.
nějším tajemstvím a nejspolehlivějším kriteriem
básnického díla jest jeho slohové ustrojení, jeho vnitřní
i zevní forma ---: tu . studuje kritik tedy nejusilovněji.