prvopočátečné tóniny něžných sympatii a citové touhy,
kladem, heroismem, vytržením a nadšením z
hromadného objektu, a ježto šalda jest především kritik
umelecké formy, dovozuje posléze, že Březina překlenul
(přes nejnesmířitelněji zející propasti: života a vesmíru
duhový 111I0st metafory. Tu velká láska řídila velké
pochopení, velIká oddanost inspiTovala velkou jistotu
postřehu, velký kladl duše kritikovy postačil letu
kladných křídel poetových.

Studie o Mrštíkovi vyznívá negací, ha odmítnutím
díla českéhonaturaHsty, které bylo dle šaldova soudu
poU!ze »možným, ale pomíjivým stupněm: k útvarům
příštím a provisorní oklikou ke krásným tvůrčím
činům budoucím«j ale tato negace, ven a ven chrabrá a
mužná, vnitřně nezbytná a ,esteticky osvobodivá,
zrodila se u Šaldy z oněch bolestných zápasů duše
kritikovy, o nichž čteme v »Bojích o zítřek« pregnantní
diagnosu: »Ke kritice, přesně mluveno, má právo jen
ten. kdo se narQd!t k QOd.lY:U a 'k u.r;:.t.i~ a,hyl v lÚCh
,zklamán a zrazen.« Vilém Mrštík byl kdysi právě tak
literární nadějí a dl1věrou Šaldovou jako jiní
spisovatelé jeho generac,e, jako Sova, Březina neb
Svobodová, byť v obmezenější oblasti, jakou jest výrazová
schopnost českého slova, ale kdežto jeho současníd
rostli a mohutněli a živili svými uměleckými činy
důvěru a oddanost kritikovu, Mrštík krněl a planěl,
oklamal všechny naděje v svůj vývoj, zradil
V'eškerémožnosti svého růstu - a proto, když jej Šalda hodnotí
(a děje se to asi s vnitřní bolestí), mstí tyto naděje
a volá Viléma Mrštíka k zodpovědnosti jménem
možností nenaplněných.

Šaldovo kritické umění, jež spoléhá především na
intuici a nikterak nepohrdá inspiraci osobně životní,