typů leckterý nedostatek, jehož Šalda zpravidla
nepromíjel představitelům pokolení staršího. Ačkoli'V kritik
posvětil tu dílu Růženy Svobodové dvě prohloubené
stati, které přesahují svým rozměrem studie o čechovi
a Vrchlickém dohromady, nenašel přece místa, aby
naznačil, že wmánovým skladbám básnířčiným chybí
namnoze dramatická objektivace a soustředěníj že
lpěním na modelech a příliš podrobnou malbou ovzduší
hlásí se uprostřed básnické syntese naturalismus dosti
primitivní; že řada karakterových typů - m~zi nimi
většina povah příznačně mužných - zůstává:
nedostupna jejímu dušeslovnému umění. Zde uvědomujeme
si, že intuice, inspirována láskou a: nenávistí, může
býti zbraní dViojsečnou a cítíme, jak kritik, chce-li se
vyhnouti těmto Skyllám a Charybdám, musí s'e leckdy
ozbrojiti nejen proti své době a proti analysovanému
auktoru, ale i prroti sobě samému.

Nemíním stavěti studií věnovaných mladým
lite'rátům: hloub, než stoji. podobizny umělci cizích neb
básníků starších generací. Naopak, šaldova
propracovaná stať o Březinovi a jeho prudká! a pronikavá kri •.
tika zjevu Mrštíkova jsou pravými skvosty literární
analysy. Březinu portretovaly pochopení, obdiv a
lá'skaj všude mezi řádky chvěje se pyšná: radost, že
generace, k níž kritik se počítá, našla tak absolutního
mluvčího svých kladných hodnot. Tentoessay konci·
pová:n jest úplně dramaticky: Šalda pokouší se
interpretaci myšlenkovou, rozborem slohovým, ale i
rekonstrukcí etickou dovoditi, ktera~ O. Březina krok za
krd~em překonává: máchovský dualismus životního
pocitu a vědomí marnosti, dualismus, který přímo do
duše poety vkládá nutnost di:alogisace. Stupňovitě jde
kritik s básníkem za jeho úsÍ'1ím objektivace, končící