kroj, ale vyhublou a zpleněnou, jak Šaldův tvrdý a
přísný essay vykládá? Dospívá-li k obdivu části
básnického díla Terézy Novákové, činí tak proto, že
básnířka od řazení jednotlivin, jež kritik pokládá za
nedokonalý stupeň umění, postoupila k obecné a zákonné
komposici románové a tak vysoko předstihla své
detailní a popisné vrstevníky; než, nezjednodušuje Šalda
zjevu Terézy Novákové poněkud, zdůrazňuje-li v něm
skoro výlučně onu schopnost, která vyvrcholila »Dětmi
,čistého živého«? V těchto studiích, kde šalda
provádí kritiku s krajní přísností, podmíněna jest intuice
mravně estetickou snahou osvoboditi Se od auktora,
překonati ho, vyspěti v jeho škole k vyšší volnosti
názoru životního a uměleckého.

Pět z podohÍ'zen věnováno jest té generaci mladší,
jíž Šalda sám nále,žíj myslím studie o Antonínu
Sovnvi, Otakaru Březinovi, Růženě Svobodové, Haně
Kvapilové a Vilému Mrštíkovi. Intuice tu prýšti ne-li
z lásky a z jistoty, tedy dojista z naděje a důvěry, že
ideje, za nimiž kritik stojí celým životem, našly v díle
umělců pravý a plnýVÝTaz. Něco z této naděje a
jistoty hrá růžovým leskem jitřních červánků na
stranách analysy: nejednou úmysl jest vzat za dílo, náhěh
za realisaci, touha za jistotu; přísná a historická sonda
statí o Vrchlickém a Čechovi musí ustoupiti nástrojům
shovívavějšímj námitky jsou leckdy potlačeny neb
vloženy do vedlejších vět aJ dvojsmyslných epitet.
Tvůrci nového patosu Antonínu: SOVlovi, jehož vůdčí
místo v nové poesii české vymezil tak přesně vedle
Otakara Březiny, prominul šalda dialektické a řečnické
hry, které právem vytkl poesii Čechově. Při rozboru
posledního období Růženy Svobodové zatajen jest při
oprávněném obdivu jejímu hohatstvÍ psychologických