příležitostný kritik učiní o tom onom jevu, o lhostejném
spisovateli, o knize sobě úplně cizí. Šalda zmocňuje se
intuičně podstaty a základu jen těch osobností
uměleckých, s nimiž dlouho a intensivně žil, s nimiž se
vyrovnával jako odpůrce neb jako obdivovatel, které
pro něj znamenaly kus osudu, výwojový vzestup neb
konečně umělecké úskalí. Sám romantism, který v
knize rozebírá a hodnotí, nebyl mu nikterak chladným
jevem dějinným, nýbrž problémem nejvnitřnějším,
tragickým zažitkem, někdy holubicí Svatého Ducha a
jindy upírem.

A jak napiaty byly Šaldovy vztahy k osobnostem,
které v knize portretuje! Hledím-li pouze' k soudobým
českým hlavám, jejichž plakety skládají svazek
přítomný, pozoruji dvě skupiny odlišné příslušenstvím
generačním. Jedny z hlav, Svatopluk Čech, Jaroslav
Vrchlický, Teréza Nováková, jsou representačními
zjevy onoho pokolení, proti němuž F. X. šalda jako
kritický vůdce a mluvčí kriticky reagoval, od něhož
se duchově osvobozoval, vůči kterému hlásal
otevřeně nutnost dalšího, odchylného, odstředivého
vývoje. Proto stojí krajně kriticky, obranně a výbojně,
nejednou i s příkrým chladem, proti těmto jevům.
Dekoračního a harm.onického rétora SvatoplukélJ Čecha
- leč, zdaž opravdu vyčerpána jest podstata
osobnosti čechovy touto karakteristikou, jež odsuzuje? 0
nazývá v jeho typičnosti přímo kulturním a
uměleckým nebezpečím. Odklon svůj od básnického slohu
Jaroslava Vrchlického definuje jako akt sebe záchrany
od zhoubné cesty české poesie, avšak, což znamenal
Vrchlický pro naše básnictví především jen vpád
zapadnického Slova, které vleče ke svému třmeni
přivázanou racionalistickou ideu, oblečenou v pestrý