vynikly bytostné kořeny osobnosti Čechovy! Jak nově
a zajímavě vyloženy literární začátky Terézy
Novákové! Jak vyvolán z mlh a par podsvětí apolinský zjev
Hany Kvapilové, že přímo slyšíme melodii jejího
hlasu, vidíme měkký pohyb jejf ruky!

Zcela jiného karakteru j sou podrobné,
propracované, analyticky opřené studie druhé tady, mezi nimiž
tři stati, o Rousseauovi, o Máchovi, o Březinovi, stojí
nesporně nejvýše, a ježto navzájem nejedním rysem
souvisí, mohou býti pokládány za typické příklady
posledního stadia šaldova vývoje. Jmenovitě Máchu
a Březinu, v nichž šalda vidí dva bratry různého věku,
dva tmgické dualisty, napovědce problémů a
rozřešitele jich, studuje tak měř stejnými prostředky.
Analytická výzbroj šaldova jest zásadně jiná než ta, s níž
naši literární dějepiscové vycházejí k výbojům a
porážkám. Šaldu hrubě nezajímá ani fiHace látek,
motivů, ideí, ani analogie a závislosti od předchůdců neb
vrstevníků; Šalda jest lhostejný k umělcovu poměru
k dobovým ideím a kulturním proudům - především
a skoro jediné analysuje jeho myšlenkové pojetí
života ,a stilový projev této koncepce. V programní, či
snad přesněji řečeno, v zpovědní své stati z »Bojů
o zítřek«, nadepsané »Krifika patosem a inspirací«,
řekl Šalda: »Opravdový kritik hodný tohoto titulu
kritisuje nejprve to, čemu se říká forma, neboť to,
čemu se takto říká, jest výrazem a dílem vlastní
auktorovy tvůrčí potence: jest dílem jeho smyslů.«
A tak setkáme se II Šaldy s úzkostlivě přesným
rozborem Máchových obrazů, jeho metafor, epitet, sloves
a se stejně důmyslným rozborem Březinovy metafory,
j'eho oxymora, jeho představových paradoxů, s od·
bornou analysou jazykových prvků verbalismu Anto-