a nutnou zároveň: Co zůstane po mrtvém pro budoucnost? Tak vlastně nekrologického původu jsou láskyplné studie o Teréze Novákové a Haně Kvapilové, které úmyslně předmětu nevyčerpávají, nýbrž naznačují; nad s,otva zavřeným hrobem zhodnotil Šalda osobnost a dílo Svatopluka čecha i Jaroslava Vrchlického a zhustil svůj soud o významu Mrštíkově a i nad totalitou 'zjevu tři velký'ch cizinců, lbsena, Zoly, Huysmanse, zamyslil se v hodině exekvií. Přes tento příležitostný podnět a tento namnoze improvisační vzrůst nehonosí se Šalda neprávem, že obsáhl všecko podstatné a zachytil vnitřní typický postoj těchto zjevů'; ale tyto nekrology, které nejsou ničeho vzdálenější než eloží, mají vedle toho ještě jiné kouzlo: figury nesou ještě nervní a vzrušenou bezprostřednost života a přece jakousi historickou perspektivu dálky: kritik dává dojem, že s postavami žil, věřil, pochyboval, přel se, nes,ouhlasil,ale p'řece již je kreslí tak •. jak budou na ně hleděti naši nástupci a potomci po padesáti letech. Příležitostná jest i teplá, až milostná stať o Boženě Němcové, kterou vyvolalo padesáté jubileum její smrti r. 1912; půvabná tato báseň v próse jest velmi příznačná pro ony studie Šaldovy, kde pracoval dle jednoho rozhodujícího, ale' soustředěného pohledu, bez grisai1lí a bez opětovného trmácení modelu: na patnácti stranách tekstu velice hutného rozvádí a se všech stran osvětluje Šalda jediný, velmi bohatý a šťastný motiv, jak životní a básnickou prazkušeností B. Němcové jest až pohádkový, optimistický sen citu o láskyplném sjednocení člověčenstv.a v lepším světě, kde není vůbec zla. Ale kolik světla a porozumění dovedl šalda touto cestou zrychleného intuitivního poznání vrhnouti na! své postavy! Jak ostře