Ještě v knize »Duše a dílo« nacházíme však nejeden ohlas druhého období. Přímo časově patří tam obě dramatické studie "Henrik Ibsen« a »Hana Kvapilová«, vnitřně úzce příbuzné: v obou jde v jádře o principy etické, o dva řešitele mravní obrody, očištění, vykoupení, o dva zhodnotitele pravdivosti a celosti karakterní. Oba, urputně mlčÍcího velmistra! i Hbezně interpretující žačku, postihujle Šalda právě v tomto etickém ohnisku, z něhož u jednosměrné tragédky vycháZÍ< očistný jas a u rafinovaného tragika nazelenalý, náMe osvětlující, ale pak vražedný blesk: pro obě studie, pro stříbřitý pastel o Haně Kvapilové i pro temný lept ibsenovský, zrál Šalda nad Carlylem, Kierkegaardem, Ellenou Keyovou. Nejen pro ně: i tam, kde dotýká se s obdivem výchovného významu románů Růženy Svobodové, nebo její kladné etiky, jež »nezakazuje nic, ~a to však přikazuje posvěcení a vykoupení všeho«, nebo kde proti Zolovi zdůrazňuje úsilí mladé Francie překonati »povrchovou realitu jevů a opraviti a vzdělati tento nedostatečný, ubohý, podvedený a oklamaný