zbyly na naléhavosti, to získaly na barvité názornosti,
na teplé životnosti. I amatérský sklon k příkladům a
obdobám malířským utuchl: znovu po nejedné oklice
shledal šalda, že jeho mateřštinou jest kritika slovesná,
v níž může stejně zevrubně soudit techniku jako
stavbu ideovou, jsa nad to v poesii sám výkonným
umělcem.

Výrazem dosažené rovnováhy jest především krásný,
samostatný essay »Uminí a nál!oieJlsiuí.~~ vydaný až
po »Duši a díle«: mužná! jistota stře se po jeho
nečetných, sporých stránkách. Ale zralá! mužnost neznačí
u Šaldy nikterak onen klid, jemuž se oddávají duchové
umírnění právě při řešení otázek náboženských:
dramatický zápas o Boha a o věčnost křižuje svými
prudkými blesky nad jedenácti zhuštěnými kapitolkami
této osvobozující konfese. Neboť essay jest v podstatě
zpovědí o cestách, po nichž Šalda dospěl mystiky
naprosto kladné a stojící v službách života; bohatá
výzbroj kulturně psychologická a pronikavá analysa
estetická jsou tu pouhými pomůckami, aby
kritik-myslitel došel bezpečněji k vnitřní své pravdě. Ačkoliv
šalda již za kritických svých počátků
zdůrazňoval bytostnou spojitost, ba bratrský svazek, me'zi
uměním a náboženstvím, ač náboženskou inspiraci
opětovně označoval za jeden z nejhlubších zdrojů
velké lyriky, ač v různých oblastech kultu i kultury
sledoval se zasvěceným pochopením tvůrčí schopnost
náboženského citu a uměleckého chtění, přece byl
dlouho mučen jakýmsi dualismem těchto duchovních
spojenců, které by běžná liberálnost ráda změnila
v soky. Nikde neprodrala se tato bolestná úzkost
prudčeji než na onóm místě »Moderní literatury
české«, kde se Šalda táže, proč česKá! reformace byla tak