nadějemi, zaznívá a nese děj ještě rozhovor jiný,
dialog hrdinného umělce s národem. Kdyby čestný titul
knihy vlastenecké byl u nás po právu přisuzován i
výtvorům umělecky hodnotným a ne pouze literárním
p,atvarům, které se látkou neb tendencí vlichocuji do
obecné záliby, nazval bych takl »Boje o zítřek« i jest to
dramatisovaný výkřik touhy po osvobození z naší
malosti národní a naši malosti umělecké, výkřik, jejž
podivuhodná akustika dila vrací v konečné ozvěně jako
výkřik naděje.

A v tom souvisí s »Boji o zítřek« Šaldova knížečka
»Moderni literatura česká«, tolik kaceřovaná a tak
málo pochopená. NezdaříI se v ní Šaldovi sice odvážný
plán původní, totiž uvésti v soulad filosofii národní
literatury s vývojovou mapou naší slovesné m1inulosti
a podříditi freskovoU' kresbu podobizen architektuře
problémové - ostatně, na to je knížka pouhým
náčrtem. Je-li však stavba dějinná mí1sty zbrocena, a
předpoklady perspektivy namnoze zcela nahodilé a
rozmarné, nepadá tím význam oné přednášky, kde
pronikavěji než kdekoliv jinde formulovány problémy
národni poesie, a kde teplým štětcem nahozen nejeden
portrét, byť v zkratce velmi smělé - sešít řadí se,
opakuji, nikoliv k historické knize »Duši a dilu«, nýbrž
k problémovým »Bojům o zítřek«.

I druhé stadium vývojové leží dnes překonáno za
Šaldou. Jeho etické hodnocení přestalo být
přímočarým a otupilo svůj radikalism ve škole
psychologických zkušeností. Jeho patos jest tlumen a
ovládáni jeho generalisace jsou odloženy: F. X. šalda
zamítá dnes jakékoliv hromadné řešení jevů uměleckých
a zdůrazňuje znovu a znovu jedinečnost. Šaldovy
essaye mluví nyni řeči klidnější a tišŠÍi čeho však po-