znovuzrozuje Šalda básník, konstruktér postav,
symbolik a vykladač krajin, dramatik osudů; zdá se mně,
že na př. povídka o »Frau Land, hříšnici a kajícnici«
má dobrý kus malířské inspirace.

Žatvu druhé periody Šaldova vývoje obsahují »Boje

o zítřek«, kde si podává v bratrském dorozumění ruku
hodnotitel kladných a mravních sil života s
rozkošnickým poživatelem a analytikem uměleckých esencí.
Jest to vedle Březinovy »Hudby pramenů« klasický
vzor essaystické knihy u nás: uměleckou empirii 0
a jistě není náhodou, že zkušenost básnická udržuje
tu rovnová'hu se zkušeností výtvarnou - zvládl úplně
estetik a etik, který nepopisuje ani nevykládá,
netřídí ani nezařazuje, nýbrž především dobývá si
vnitřním zápasem - odtud název díla - životních jistot,
kulturních nadějí, poctivých cest k Jednotě, jež
zjevuje se mu sice stále mysticky, ale, jak sám dí, nyní
v mysticismu kladnějším. Jest to dílonalé'havé a
patetické, rozhorlené a přesv~dčivé, kde krok za krokem
hroiily retorika a krasořečnictví; leč plnost smyslů,
bohatství zkušenosti, rozvaha intelektu zachránily tu
všude Šaldu před oněmi bahnitými mělčinami.

»Boje o zítřek« z r. 1905 jsou skladba naprosto
jiného rázu a smeru než »Duše a dílo« z r. 1913: zde
osobnosti, tam problémy, zde architektonika dějinná,
tam stavba estetická; zde úsilí o jedinečnost
individuality, tam pokus o zjištění obecných zákonů; slovem,
dílo literárního dějepisce proti dílu krasovědného
myslitele. »Boje o zítřek« zasvěceny jsou typům, kdežto
»Duše a dílo« slouží nejpokornější mši (ať zádušní či
pontifikální) při oltáři individualit. Jednalo se tehdy
šaldovi o typy velice široké a složité: vedle dialogu,
jejž tam vede p'isatel s budoucností a jejími kulturními