která odtud nezakládá se ani na krasovědném
dogmatismu, ani na historické naukovosti, nýbrž především
na mocné výtvarné smyslnosti, na jemnosti a jistotě
zraku vzdělaného starým i novým malířstvím a
hledícího pod obraz aJ za osobu malířovu až 'kamsi na dno
samé kultury dobové.

To byl třetí Šaldův čin průkopnický. Prvn!m bylo
stvoření moderní české mluvy kritické v mladistvém.
období, kdy Šalda musil raziti přesné odborné terminy
a zároveň vymáhati slohu lyrickému domovské právo
v rozboru krasovědném. Druhým takovým činem bylo
o něco poz'ději u~~~~!1ji~sH~~nám, útvaru to
složitého a přece lehkého na pohled, kde umění slovní zcela
překonává látku na vždy přístupnou, formy to
zdomácnělé pouze u národů s vyspělou kulturou; Šalda
odvážil se získati essay pro naši slovesnost teprve ve
chvíli, kdy v jeho duši oslavila myšlenka oproštěná a
zlidštěná sňatek se slohem zoceleným a zjasněným.

Čím bylo šaldovi samému ponoření se do oblasti
;'í.iYJWlé? ČíIll! leta ztrávená! ve škole' impresionismu?
Čím podrobné až učené studium moderní malby
francouzské? Ničím méně než velkou a spasnou renaissancí
smyslů, jimž v období etickém hlas srdce a vůle
hrozily utlumením. Šalda, pronikaje k formovému jazyku
absolutních sensualistů, jakými na rozdíl od soudobých
literátů jsou malíři a sochaři, občerstvoval a
ozdravoval své umělecké pudy, jemnil a tříbil svou
smyslovou popularitu, pěstil a vychovával svtij instinkt

:l,

a nebajme se slova, jež nemá dnes nejlepšího zvukU! a

v němž přece ukryt jest podstatný rozdíl mezi
kritikem posvěceným a kritikem z řemesla, zdokonaloval
spolehlivost svého vkusu. A že výsledky byly opravdu
kladné a hodnotné, dosvědčuje i to, že v této době se