z celé knihy: spíše než našeho naivně pudového
naturalistu, v nějž kdysi kladl naděje jako v občerstvitele
a rozhojňovatele sti1ového, odsuzuje tu Šalda celý
směr představující vpád zolovství k nám.

vývojová inspirace, která na samém počátku
nového století přenáší stejně šaldovo lidství jako jeho
kritické umění do vyššího a s\'obodnějšího pásu, má
v podstatě ráz etický. Nechci tím snad říci, že by byl
Šalda vůbec kdy přehlížel a pomíjel m.ravní hodnoty
v umění: naprosto ne: již v samých začátcích byl
odpůrcem poesie jakožto hry života, jakožto bezúčelného
mechanismu; nyní však staví boj o říši mravní svobody
a o volnost duše v samo ohnisko svého usilování.
Odklání se na čas od fománs,kého básnictví, jež bývalo
druhdy takřka výlučnou oblastí jeho zálib, a vstupuje
do chladné a obrodné lázně myšlení i tvoření
germánského, kde mu ode dávna byl etický dialektik Ibsen
zasvětitelem. Povrhne učiteli své kritické mladosti
Tainem a Hennequinem, aby vyrostl při studiu Carlyla
a Ruskina; vedle Balzaca a Flauberta přijme za
vychovatele v kázni umělecké i Dostojevského. Domyslí
těžký problém umění jakožto úkonu společenského,
který mu byl dříve jen postulátem. Vyřeší si krvavou
otázku národnosti v umění, jejíž tíhu přeloží z oblasti
látkové do sféry formové a již učiní závislou od míry
karakrerních ctností národních. Zahloubá se vděčně
a kladně nad účastí ženinou v díle kulturním a
uměleckém a na rozdíl od současníků postaví ženu
inspirátorku nad ženu tvůrkyni. Přijme pro svou krasovědu
z moderní etiky vše, co m.ůže jej' obohatiti a očistiti:
pa:tos a sílu, čistotu a prostotu, sm)'ls,l pro novou
hromadnou krásu a pochopení inspirace kmenové. Jeho
řeč v této palaistře nabude svalů a kovového lesku a