Etika severská vyznává ještě cos vyššího nad
svéprávnost jednotlivcovy osobnosti. Jest to vývoj,
jemllž podléhají nejen lidská díla a jejich technika,
nejen instituce a formy životní, ale sama mravnost, sám
cit, sama myšlenka.

Chválu a slávu vývoje zpívá Sovovo básnické dílo
na nesčíslných stránkách, ba co více: dílo to samo
ztělesňuje ji v celé své rytmisaci. Antonín Sova
nevyspěl k jedinému útvaru myšlenkovému a
slohovému, který by sám pokládal za konečný; každý mu
byl stupněm k útvarům vyšším. Nestanul jako pravý
dobyvatel nikdy u dosaženého, byť dosažení same
bylo vítězným činem a získání nové provincie; co SE
mu zdálo hotovým, to vyzýval~ spíše, aby bylo
opuštěno ... snad na čas, snad na vždycky. Jsou dojista
na této vzestupné cestě intermezza lásky, poklidu,
únavYi jsou na ní odbočky, vylákané dobrodružnosti
smyslů a rozmarem srdce; neschází tam oklik, které
nebyly ziskem. Ale celek řízen jest krásnou
vývojovou zákonností, jež vedla Sovu od realistického
genru k impresionistické lyrice, od duševědné
zlomkové analysy k pevnému dobovému symbolu, od
jemného intimismu až k patosU! nadosobnímu, od utopie
k tragické syntesi.

Krásná vývoj ovál zákonnost, vnitřní nutná jednota,
organická plnost osobnosti slučújí životní dílo Sovovo
ve vyšší celek, jehož konečný závěr, jehož úhrnného
vyvrcholení nemůžeme ještě dnes dohlédnouti. Každý
z nás před tímto dílem může opakovati slova z
»Rhapsodie o líp'ě«: »A stojím a dumám a věřím dnes v
nezvratné vítězství všeho, v růst, květy další i zrání

i bytí; .. « (1914)