v sebeironii toto gesto jako nicotný pohyb dona
Quijota: »Já vrátil se ... Však ztratil duše. jež zrádně

tak jsem opustiI.« »Míjely louky Moří nespatřil
•-
Dech lesů vyvál, den se rozšeři1 «

Co přehlušilo hlas posledního reka Ibsenova?
Lavina. Co zabránilo Nietzschovi dopěti dityramby
Zarathustrovy? Šílenství. Zoufalství a zápor hrozí všem
severským etikům na cestě k Absolutnu. Také Antonín
Sova zná tuto číhající Sfingu, která mu klade hádanky
na křiŽ'Ovatce, kde se sbíhají cesty jeho Etiky a jeho
Kritiky.

Ale zde jsme u posledního tajemství osobnosti So~
vovy. které snad souvisí co nejtěsněji s jeho
plemenným původem. Germán domyslí záhadu až na konec,
padni co padni - Ibsenova misantropiokáinegace,
NietZlS'chovo tragické sebezbožnění jsou dvě propasti,
kde leží rozdrcené oběti Sfingy. Slovan však prchá
před Sfingou v poslední chvíli, p,rahne po stisknuti
lidské ruky, po teplotě živé krve, po dechu bližních,
když se sám a sám ocitl tváří v tvář necitelnému
prostoru a sfingovitému problému. Dříve než ve smrti
vyznává toho, qui est Deus caritatis, sestupuje k lidem,
jihne, objímá. A proto dílo Sovovo nikdy nedospívá
k čirému záporu, k sebevražednému samotářství, ke
kriticismu provedenému až po ukrutenstvL

Po »Vybouřených smutcích«- »údolí, nového krá,.
lovství«, po »Lyrice lásky a života« - statečné
»Zápasy a osudy«, plné kooperativní a solidární lásky,
i klidné »Žně«, smířené se životem.

»Nemá ráj lidský konce, není li něm zániku slunce,
není ho bez tvorů, které jsme zplodili, mladí, silní
v bouřném sil jara ... «