prostě objektivně pozorovati a zapřádá. se skutečností
opětně dramatický dialog, v němž jde o při srdce,
o práva vůle, 'O konflikty, kolise, katastrofy. Vždy na
čas uchyluje se opět do ústraní samotářova, vede své
zádumčivé samomluvy, hledí na život přes rameno a
jakoby s protějšího břehu, vkládá do svého díla
zasněné, šeptané, v barevných mlhách držené episody.
Pouze na čas, jen prozatímně. Od »Zlomené duše«,.
kde se naposled čistě monologicky vyzpovídal, vstu·
puje do Sovova díla napiaté a ozbrojené gesto
bojovníkovo, jenž válčí se svou dobou, s jejími předsudky a
přežitky za vnitřní pravdu a za vyšší naděje. Jíž
ovzduší naplněného času vyslovuje obrazy
převratných bitev.

»Vyšel jsem v přítmí ... Válečný čas byl. A země
voněla bouří a spláchnuta deštěm bujela všady.
Prolnuta námí se černala před jarem příštích věků.
V mlhách jsme přes Města táhli za zp,ěvu budoucích

žalmů.«

A zde zároveň načrtnut druhý typický postoj
Sovův, příznačný tomuto napětí vůle, která bojovně se
staví proti starým, přežilým hodnotám ve prospěch
mravnosti vyšší... postoj toho, kdo vydává se na
cesty, opouští domova jeho drahé, odmítá jejich lpění
na sladkých klamech, měří-jich schopnost k odvážným
jízdám, postoj, promítnutý s tak ohdivuhodným
bohatstvím variací v básních »Bizamí sen« a »Sny
dobyvatelův«. Ovšem, již na několika místech
))Dobrodružství odvahy« a velmi často v ))Lyrice lásky a
života«, v tomto svazku poesie čistě důvěrné a krajně
nedůvěřivé v zkrváceném svém pesimismu, kreslí Sova