poety. Kdo k: tomuto velkému symbolu se protrpěl a
promiloval, kdo paladium to zachránil v praskajících
plamenech zoufalých zkoušek a na studených vlnách
hrozivé pochybovačnosti, kdo sám se obrodil chrabrou
věrou ve věčné hodnoty kmenové a plemenné, tof ne-o
sporně veliký a statečný básník národní.

. Neklamným znakem etikovým není program, nýbrž
vniterná nutnost zmocňovati se světa zbraněmi
mravními, osudové určení pěstiti v sobě hodnoty a síly
etické, vrhati denně do víru živ·ota svou napiatou vůli.
Nebylo právě snadno Antonínu Sovovi postaviti se
takto ke skutečnosti. Psychické ústrojenství určilo jej,
aby chytal jevy a klamy svou přejemnou organisací
smyslovou, aby díval se na koloběh světa jako na
strašně složitou a strašně napínavou hru dojmovou a
barevnou. Mohl zůstati estetem. Slovesná tradice,
z které vyšel a která -dosti dlouho zatěžovala jeho
vývoj, sváděla jej, aby ukrýval svou osobnost za
studenou a věcnou metodu, aby popisoval a přisvědčoval
v soucitu a v lidském chápání. Mohl ustrnouti na
genrovém realismu. Dobová nálada soumračného století
sváděla jej, aby se s resignací odvracel od člověka
v úpadku, od společnosti v rozkladu, od kultury
odumírající, aby »myšlenky puttiI do pohoří snů, na pastvy
zelené ať večer jdou neznámých střelců tichou
krajinou«. Mohl se státi dekadentem, který z hnusu
života obrací se k ilusionismu. Antonín Sova probral se
a probojoval všemi těmito stadií, z nichž každé
upoutalo navždy několik jeho druhův.

Ale pak pojal život jako problém etický. Přestává