závazností, individualismu a etiky, vůle a osudu. Jak přísný to učitel energie národní, jak nepřístupný pohodlným kompromisům, jak obrněný proti krutovládě fráze a proti svodům citlivůstkářství! Mýlil by se každý, kdo by v patriotické lyrice Sovově, která od meditace povznášf se až k řečnické fuze a od invektivy rozkřídluje se až k prorockému vidění, hledal pouhou odpověď vznětlivého sensitiva na otázku, již mu nahodile, ale naléhavě klade plynouCÍ či vzbouřená chvíle; daleko, daleko hlouběji ~kryty jsolkořeny Sovovy poesie o národu a pro národ. Již v časných knihách Sovových zaslechne ucho pozorné a citlivé dvojí dialog básníkův, rozhodující o samém smyslu jeho života. V hodinách soustředěné samoty a citového posvěcenf mluví Jihočech Sova se svým rodným krajem, mimonáboženský básník se zemí Husovou a Chelčického, sensitiv horoucího srdce s kolébkou ref,ormační myšlenky, moderní hlasatel činorodé vůle s mrtvou půdou ponořenou v tvrdý spánek. Jest možný návrat k domovu, do údolí všech údolí, k teplé hlíně, kde" tkvěly jeho první kořeny rodu a mladosti? A s bolestí odpovídá si Antonín Sova: bez sebeoklamání není návratu. Tu však snuje'se dialog druhý, jenž začat v»Květech intimních nálad« nedozněl jistě »Zápasy a osudy«, dialog s Prahou, kam vypial básník korunu svého ži. vota a svého díla, dialog, v němž slova břitkého soudu a přísné bolesti přecházejí ve vyznání lásky' a v šepot naděje v odboj a vývoj, v příchod lepších zástupů, které přejmou pochodně z našich rukou, aby je podávali věčnosti. .. P'raha; kde odehrálo se básníkovo' » Vzbouřené Mužství a Poznání, Láska a němé Pokání«, roste ve visionářský symbol národní důvěry